V Choťánkách dne: 15.02.2023 18:03:01

Když neomalenost nezná mezí

Myslím, že drzost známe do jisté míry všichni a že jsme se s ní už určitě ne jednou setkali.

Někdo třeba přímo, někdo i nepřímým způsobem, že byl pouze přítomen, ale situace se netýkala jeho osoby. Jsou různé varianty chování, které bychom mohli označit za drzost, ale v některých situacích zvláště v těch přátelských je spíše považujeme i za jakési pošťuchování a lidé, kteří jsou nad věcí si k nim klidně ještě přidají a udělají si srandu sami ze sebe.

To je naprosto v pořádku. Znám tyto situace velmi z blízka protože tento druh humoru mám v sobě. Chci se ale zmínit o situaci, kdy máte nějaký handicap, třeba zrakový, ten handicap není ale tak akutní, je na úrovni slabozrakosti / zbytky zraku, potřebujete sice nějaké pomůcky které Vám ulehčí výkon Vašich potřeb, ale slepeckou hůl třeba nepotřebujete.

Vidíte na takové úrovni, že poznáte obrázky, barvy a v prostoru se též orientujete tak, že nehrozí aby jste si třeba ublížili nebo nevěděli kde co je a podobně. Vidíte na takové úrovni, že zvládnete třeba i jízdu na kole v takové míře aby se nestalo nic Vám ani nikomu koho případně potkáte. Text čtete třeba pomocí zvětšovacího zařízení nebo pomocí odečítačů / hlasového výstupu, dle toho co komu individuálně vyhovuje, protože toto je velmi specifická záležitost u každého koho se to týká.

Co když se ale najde člověk, kterému chybí rozpoznávání míry co je a co už vážně není tak zvaným bontonem?

Jak říkám, pochopit se dá vše, ale také má vše svou mez. Zeptá-li se mně někdo na můj zrakový handicap, jsem ochoten a naprosto bez zábran o něm mluvit klidně dvě hodiny v kuse, je to naprosto v pořádku. Nevadí mi ani ta nejintimnější otázka, to k tomu jistě patří.

Dochází-li ale k situacím kdy mi je můj nedostatek neustále předhazován třeba způsobem: „víš já bych ti tu fotografii poslal / poslala, ale ty ji stejně neuvidíš“, přes to, že dotyčný už byl několikrát obeznámen s úrovní mého handicapu a neustále mi vnucuje své přesvědčení, že zkrátka nevidím a možná by mi nejraději řekl, že si vymýšlím.

Nebo kdykoliv je příležitost a možnost zmínit se o mém nedostatku, tak na to nezapomene a v okamžiku je zde poznámka poukazující na zrakovou indispozici. A aby to nemělo chybu může dodat třeba: „no ale tak to je, já ti říkám vždy věci tak jak jsou.“

Bohužel, nebo bohu dík ale tak nejsou. On by je asi ten kdo takto míní chtěl mít, věří tomu a ještě to vnucuje tomu koho se to týká. Někdy je to docela únavné a velká trpělivost je proti tomu sice účinná, ale takto nehorázná tupost mi přijde občas snad i hraná tupost, protože to snad není možné aby byl někdo takto omezen na mysli. Když je jednou něco modré, tak je to prostě modré ne? Nebo je to snad duhové či jaké vlastně?

Lidé s tímto chováním mi začínají poměrně dost vadit a zřejmě proti tomu je jen jediná obrana, vyhýbat se jejich přítomnosti, nebo alespoň styk s nimi omezit.

Tak i Vám, kteří budete tento článek číst nebo máte podobné zkušenosti přeji co nejméně takových situací.