Věc názoru a neb v jednoduchosti je síla
16. 8. 2010
Věc názoru a neb v jednoduchosti je síla
Vážení přátelé a návštěvníci těchto stránek.
V mém životě se udála další situace, které sem se rozhodl věnovat následující článek.
Jednoho krásného dne, roku 2009, sem rozhodil sítě abych poznal snad už někoho, s kým mi bude fajn. Napsal sem tedy pár řádků do jedné ze seznamek vysílané v Českém rozhlase. Netrvalo dlouho a našla se velmi sympatická slečna na Slovensku. Vztah se vyvíjel a možná ještě vyvíjet bude velmi krásně. Ale jestli se s touto osobou ještě vyvíjet bude, tak to je ve hvězdách. Ale o tom sem vlastně tak docela psát nechtěl. Rád bych pokračoval v tom co se již během vztahu událo. Na Slovensku sem se setkal s velmi sympatickými lidmi a na opak i s lidmi, kterým je velmi těžké vysvětlit že už nežijeme v pralese, nýbrž v civilizovaném světě. sem občan se zrakovým handicapem a slečna je epileptička. Netrvalo dlouho a dostavili se k nám názory vážené paní mámy.
Jak je prý možné, že se vůbec mohou najít a dát dohromady dva postižení lidé.
Jak si to spolu představujeme.
Co to je za vztah, když jsme oba postižení.
Že prý ona, kdyby byla tak postižená, jako mi, tak by si v životě nikoho nehledala.
Pak mi bylo řečeno, že má slečna epilepsii kvůli mně.
Sem člověk, který žije humorem a optimismem i v situacích, které jsou vážné. a Proto mně jen tak někdo něčím nerozhodí. Zareagoval sem tedy tak, že sem se slečny zastal se slovy:
„Vážená paní mámo, já sem sice postižený na oči, ale mozek mám ještě v pořádku.“
V ten den mi ještě ujel autobus a tak sem zůstal neplánovaně ještě jednu noc na víc. To se samozřejmě neobešlo bez komentáře, který zněl, že už tam prý chci zůstat na vždy. Od toho dne semnou paní máma nekomunikuje. I přes moji snahu komunikaci s ní navázat. Dále sem se o sobě jen dozvěděl, že sem například nějak moc chytrý, že má ze mně strach a divný pocit, ačkoliv sem jí nikdy nic neprovedl. Jen sem vždy řekl svůj názor. Tyto události se prolínali během naší známosti tak průběžně. Paní máma se mně za dobu co se známe pokusila asi dvakrát obelhat, což nevyšlo. Také sem se dozvěděl, že prý sem mrzák. Na což sem se pousmál. Řekl sem si fajn a opět sem se přesvědčil o faktu, že mně jen tak někdo něčím nerozhodí.
Se stálým úsměvem a optimismem v duši vás zdraví Jenda.
V mém životě se udála další situace, které sem se rozhodl věnovat následující článek.
Jednoho krásného dne, roku 2009, sem rozhodil sítě abych poznal snad už někoho, s kým mi bude fajn. Napsal sem tedy pár řádků do jedné ze seznamek vysílané v Českém rozhlase. Netrvalo dlouho a našla se velmi sympatická slečna na Slovensku. Vztah se vyvíjel a možná ještě vyvíjet bude velmi krásně. Ale jestli se s touto osobou ještě vyvíjet bude, tak to je ve hvězdách. Ale o tom sem vlastně tak docela psát nechtěl. Rád bych pokračoval v tom co se již během vztahu událo. Na Slovensku sem se setkal s velmi sympatickými lidmi a na opak i s lidmi, kterým je velmi těžké vysvětlit že už nežijeme v pralese, nýbrž v civilizovaném světě. sem občan se zrakovým handicapem a slečna je epileptička. Netrvalo dlouho a dostavili se k nám názory vážené paní mámy.
Jak je prý možné, že se vůbec mohou najít a dát dohromady dva postižení lidé.
Jak si to spolu představujeme.
Co to je za vztah, když jsme oba postižení.
Že prý ona, kdyby byla tak postižená, jako mi, tak by si v životě nikoho nehledala.
Pak mi bylo řečeno, že má slečna epilepsii kvůli mně.
Sem člověk, který žije humorem a optimismem i v situacích, které jsou vážné. a Proto mně jen tak někdo něčím nerozhodí. Zareagoval sem tedy tak, že sem se slečny zastal se slovy:
„Vážená paní mámo, já sem sice postižený na oči, ale mozek mám ještě v pořádku.“
V ten den mi ještě ujel autobus a tak sem zůstal neplánovaně ještě jednu noc na víc. To se samozřejmě neobešlo bez komentáře, který zněl, že už tam prý chci zůstat na vždy. Od toho dne semnou paní máma nekomunikuje. I přes moji snahu komunikaci s ní navázat. Dále sem se o sobě jen dozvěděl, že sem například nějak moc chytrý, že má ze mně strach a divný pocit, ačkoliv sem jí nikdy nic neprovedl. Jen sem vždy řekl svůj názor. Tyto události se prolínali během naší známosti tak průběžně. Paní máma se mně za dobu co se známe pokusila asi dvakrát obelhat, což nevyšlo. Také sem se dozvěděl, že prý sem mrzák. Na což sem se pousmál. Řekl sem si fajn a opět sem se přesvědčil o faktu, že mně jen tak někdo něčím nerozhodí.
Se stálým úsměvem a optimismem v duši vás zdraví Jenda.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
